Narcissina osudová chyba - Tak osamělá...

Narcissa seděla na kraji postele a oblékala se. Cítila, že ji pozoruje a otočila se.
Lord Voldemort ležel na posteli a na hadí tváři se mu rýsoval samolibý úsměv.
„Chci, abys to pochopila, Narcisso,“ řekl, „nejde tu o nic jiného, než o mě a mé potřeby.“
„Já vám rozumím, Můj Pane. I já se poslední dobou cítím tak osamělá. Lucius je stále v práci a...“
Voldemort ji mávnutím hůlky umlčel.
„Nejsme tu proto, abych poslouchal tvé ukňourané řeči, Cisso. Nezáleží na tom, jak se cítíš. Jsi však dobrou služebnicí a já tvé služby potřebuji. Teď už běž. A nezapomeň, že se o naší činnosti nesmí nikdo dozvědět. Pokud se někomu zmíníš, poznáš hněv Lorda Voldemorta. Teď už zmiz, datum další schůzky znáš.“
„Jistě, Mistře,“ řekla Narcissa a přemístila se.

Jen co se objevila ve svém domě, přicupital k ní Dobby.
„Dobby Vás vítá zpět, má paní.“
Narcissa si ho změřila pohledem. Dobby obvykle nebýval moc přívětivý a tak čekala, co z něj vypadne.
„Dobby se divil, kam jeho paní zmizela,“ pokrčil skřítek bezradně rameny, „poslední dobou jeho paní často někam mizí a Dobby si neumí vysvětlit kam.“
„Do toho ti nic není,“ osočila se na něj Narcissa, „a zakazuji ti zmiňovat se o mých – jak říkáš – zmizení Luciusovi.“
„Jistě, paní,“ Dobby vystrašeně ucouvl o pár kroků.
„A teď běž uvařit večeři. Ať je hotová, než se Lucius vrátí z práce,“ řekla Narcissa mírnějším tónem.
Nechala Dobbyho stát v přijímacím salonu a vydala se na terasu. Usadila se ve skládacím křesle a rozhlédla se po zahradě. Za růžemi, které s Luciusem nechali vysadit těsně po svatbě, se procházel páv.
Ten nápad pocházel od Luciuse. Jednou přišel domů v doprovodu dvou pávů a vysvětlil, že jí budou dělat společnost v jeho nepřítomnosti. Tehdy se tomu zasmála, políbila svého manžela a ujistila ho, že on jí bude bohatě stačit. Ale teď si tím nebyla zdaleka tak jistá.
To si Lucius opravdu myslel, že jí bude vyhovovat sedět celé dny na terase, pozorovat pávy a čekat, až se uráčí vrátit z práce? Poslední dobou o jejich vztahu hodně přemýšlela.
Nikdy nelitovala jejich sňatku. Lucius byl milý, pozorný a dobře o ni pečoval. Všichni tvrdili, že jim to spolu sluší a tajně jim záviděli. Měla ho opravdu moc ráda a plánovala s ním strávit celý život.
Jenže od té doby, co Lucius získal práci na ministerstvu, se jí věnoval čím dál tím méně. Nejen že v práci trávil celé dny, ale jeho zaměstnání se také stalo hlavním tématem hovoru. Dříve spolu probírali jejich budoucnost a spřádali plány na založení rodiny. Nyní se Lucius omezil na svou vlastní kariéru a profesní růst.
Nebylo tedy divu, že se cítila neopečovávaná a osamělá.
Ta událost se stala asi před měsícem. Byla to obyčejná schůzka Smrtijedů, na které s nimi Pán Zla probíral budoucí aktivity. Když schůzka skončila, před zraky všech ji požádal, aby ještě chvíli zůstala. Vzpomíná si, jak se Crabbe a Goyle zachechtali. Zřejmě si mysleli, že ji chce Pán Zla za něco potrestat. Ani ona sama však netušila, co po ní její Mistr bude žádat. Když osaměli a on jí tu věc prozradil, byla v šoku. Nikdy by nečekala, že po ní Pán Zla bude požadovat sexuální služby.
Nejdřív si myslela, že se přeslechla. Pak však s hrůzou zjistila, že slyšela správně.
Pán Zla ji vysvětlil, že u něj neexistují takové nesmysly jako láska a cit. Přesto je však občas nucen bojovat s lidskými pudy. Oznámil jí, že už je nehodlá potlačovat.
Přesně tak to bylo. On jí to oznámil. Nezeptal se jí, jestli je ochotná poskytovat mu tyto služby. Pán Zla se nikdy neptá. Pán Zla pouze uděluje rozkazy.
Celý měsíc, během kterého musela uspokojovat potřeby Pána Zla, přemýšlela o tom, jak by se zachovala, kdyby jí její Mistr dal možnost rozhodnout se.
S hrůzou zjišťovala, že by nabídku přijala a to ne ze strachu z něj. Přiznávala si, že ji vzrušuje poskytovat tyto služby bytosti tak mocné jako je Pán Zla.
Vždycky se cítila dobře ve společnosti někoho vysoce postaveného. Skvělým příkladem byl sám Lucius. Tak ráda chodila na večírky, zavěšená do svého manžela, který k ní při těchto příležitostech býval tak pozorný. Vždy ji představil všem svým kolegům a přátelům, kteří jí pochválili večerní róbu...
A poskytovat soukromé služby Pánovi Zla, to znamenalo ještě víc. Na druhou stranu však byla ráda, že jí Mistr nedal na výběr. Pak by se styděla sama za sebe a měla by z toho špatné svědomí. Takhle vlastně za nic nemohla...
Z přemýšlení ji vytrhl nějaký zvuk. Rozhlédla se a spatřila manžela, jak k ní s úsměvem kráčí po zahradní cestičce. Odhodila si vlasy z čela a usmála se.
„Ahoj Luciusi.“
„Ahoj Cissy,“ nahnul se k ní a políbil ji, „měla jsi hezký den?“ usadil se vedle do křesla a povolil si kravatu.
„Na ministerstvu dnes bylo zase boží dopuštění. Velitel bystrozorů, Rufus Brousek, nařídil předběžnou kontrolu všech zaměstnanců. Už totiž přišli na to, co udělal Evan Johnson, víš, ten kterého udržuji pod Imperiem. Samozřejmě mi na nic nepřišli, i když by jim stačilo vyhrnout mi rukáv a hned by věděli, na čem se mnou jsou, tupci.“
Narcissa se usmála, ale věděla, že to nebyl zrovna upřímný úsměv. Už zase mluví jen o sobě a své práci, pomyslela si. Ani mu nestačila odpovědět, jestli měla hezký den. To by se divil, kolik jsem toho dnes prožila, napadlo ji s hořkým zadostiučiněním. Pak však všechny myšlenky o dnešní aktivitě odsunula stranou a s úsměvem se zeptala:
„A co ta možnost tvého povýšení? Vypadá to nadějně?“
„Více než nadějně!“ rozzářil se Lucius, „Rookwood mi dnes vzkázal, že se mám zítra stavit do kanceláře ministra!“
„To je úžasné!“ předstírala radost Narcissa. Myslela přitom na to, že jestli Luciuse povýší, bude na ni mít ještě méně času než doposud.
„Myslím, že už Dobby připravil večeři,“ oznámila, „půjdeme?“
„No jo vlastně! Večeře! Málem bych na ni kvůli všem těm událostem na ministerstvu zapomněl,“ vstal a labužnicky se usmál, „jídlo. To je to, po čem teď nejvíc toužím, Cissy.“
Narcissa se vydala ke dveřím terasy. Nechtěla, aby Lucius viděl její nešťastný výraz. Práce. Jídlo. Ale co ona?